Internet a kabelovka jsou životní nutnost, míní Ústavní soud
Jsou internet a kabelová televize v dnešní době luxusem, nebo nutností? Potřebuje člověk kabelovku stejně nezbytně jako jídlo, bydlení a oblečení? Mají náklady na tato média přednost před platbami při soudním řízení? Těmito otázkami se zabývali ústavní soudci v případu ženy, která byla pravomocně odsouzena pro trestné činy podvodu, krádeže a zpronevěry ve výši zhruba 10 milionů na tři roky podmíněně.
Většinově dospěl k závěru, že výdaje na internet a kabelovou televizi patří k úhradám základních životních potřeb. A ústavně zakotvil, že tato média jsou dnes navíc i nezbytnou součástí práva na soukromý život a osobní rozvoj člověka.
Ústavní soud takto rozhodl v případě ženy, která se domáhala, aby náklady na ustanoveného obhájce, které se v dlouhém soudním sporu vyšplhaly na 421 000, uhradil stát.
Podle odsouzené ženy ona obhájce zaplatit nemůže, protože je plně invalidní a stěží pokrývá své životní náklady. Uvedla, že její jediné příjmy z plně invalidního důchodu nepokrývají náklady ani na úhradu základních životních potřeb jako je ubytování, ošacení a strava, ani na povinné úhrady, v jejím případě splátky zdravotní pojišťovně, soudu a na exekuci.
Mezi základní životní potřeby žena zahrnula kromě poplatků za rozhlas a televizi i náklady na internet za 490 Kč a na kabelovou televizi ve výši 209 Kč.
Lze bez kabelové televize rozvíjet soukromý život?
Podle Krajského soudu v Brně i Vrchního soudu v Olomouci tato žena vynakládala vysoké platby na internet a kabelovou televizi nadbytečně a nárok na bezplatnou obhajobu tak neměla.
Takové pojetí oprávněných výdajů je však podle Ústavního soudu příliš zúžené.
Lidský život a osobnost člověka je třeba podle názoru Ústavního soudu posuzovat výrazně komplexněji, mimo jiné i v souvislosti s právem na soukromý život.
Ústavní soud tak dovodil, že v případě těchto médií nejde o zbytné položky, neboť v dnešní době je kabelová televize a internet součástí základních výdajů spojených se soukromým životem každého člověka.
Ústavní soud tento svůj nález opřel o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, podle které má každý právo na respektování svého soukromého života. Pod ochranu práva na nerušený soukromý život spadá i ochrana psychického zdraví, stability a integrity jednotlivce, právo na osobní rozvoj a na založení a rozvoj mezilidských vztahů.
Podle Ústavního soudu respektování takto pojatého soukromého života zahrnuje závazek státu jednat způsobem, který umožňuje normální rozvoj těchto vztahů. A podle právní teorie dochází k porušení lidské důstojnosti v případě, kdy je konkrétní člověk postaven státní mocí do role objektu, druhově zaměnitelné veličiny.
Nesouhlasné stanovisko Ivany Jankové
Vtažení práva na soukromý život do rozhodování o bezplatné obhajobě však považuje za zcela nepřijatelné sama předsedkyně senátu Ústavního soudu. JUDr. Ivana Janková k nálezu svých kolegů Františka Duchoně a Elišky Wagnerové vydala odlišné stanovisko.
Podle Jankové vůbec nelze chápat právo na soukromý život tak, že zaručuje každému právo být v kontaktu s jinými prostřednictvím kabelové televize a internetu.
Znamenalo by to totiž, že každé rozhodnutí soudu, kvůli kterému si člověk nebude moci dovolit platit poplatky za tato média, by mělo být hodnoceno jako porušení práva na soukromý život.
A Janková dovozuje, zda tak vlastně nejsou masivně porušována práva sociálně slabých a nadto trestně bezúhonných osob, které si internet a kabelovou televizi dovolit nemohou.
Představa Ústavního soudu o technologickém vývoji
Ústavní soud se také dovolával technologického vývoje, který zahrnuje mobilní telefony nebo internet, a s ním související změny ve způsobech komunikace, získávání informací a styku s úřady. Podle názoru soudu je tedy třeba vzít v úvahu vývoj technologií, skrze které je realizováno právo jednotlivce na osobní rozvoj, vztahy s ostatními lidmi a vnějším světem, tedy právo na soukromý život.
Ústavní soud v případě kabelové televize ovšem vůbec nezkoumal, zda žena má možnost terestrického příjmu, který by v případě celoplošných programů České televize a Českého rozhlasu měl být zaručen u 95 % obyvatel a za který není třeba vedle rozhlasových a televizních poplatků už nic dalšího platit.
Ani se nezabýval tím, že většinu rozhlasových stanic a mnoho televizních programů lze sledovat také prostřednictvím internetu, takže kabelová televize je z hlediska získávání informací ve vztahu k internetu přinejmenším duplicitní. A styk s úřady a ostatními lidmi zaručuje sotva.
Dalekosáhlé důsledky
Důsledky nálezu Ústavního soudu ovšem vedou mnohem dál. Neměli by se ve jménu práva na soukromý život domáhat kabelové televize a připojení k internetu nejen ti, kteří si tyto vymoženosti nemohou dovolit, ale i ti, kteří kabelovou televizi ani připojení k internetu nemají do své domácnosti zavedené?
Ústavní soud také vůbec neřešil cenu a rozsah programové nabídky kabelové televize nebo rychlost připojení k internetu, neboť se zabýval kabelovou televizí a internetem jako takovými.
Podle nálezu Ústavního soudu tak jsou například výdaje na sledování nejen výlučných filmových, ale například i erotických kanálů součástí nákladů na základní životní potřeby.
A pokud stát znemožní jejich sledovat kvůli povinnosti platit např. soudem určené platby, je to zásah do osobnostní sféry člověka a porušení Úmluvy o ochraně lidských práv.