Protektorát a čeští autoři aneb Národní literatura v době, která národu nepřála

Respektive vyložit, jak ji měnily a formovaly takové události, jako byla německá okupace, nastolení státního útvaru jménem Protektorát Čechy a Morava a také vypuknutí 2. světové války. Zajímají nás i následné proměny situace na frontách – až po osvobození Československa.

Čtěte také

Byla první republika úspěšnou a šťastnou dobou?

Stranou autoři neponechávají ani specifickou domácí „předehru“ k těmto dějům: nelehkou situaci, do které se česká společnost – a s ní i literatura – dostaly po přijetí mnichovského diktátu a během takzvané druhé a jen půlroční Československé republiky.

Dílo se přitom soustředí zejména na produkci, která v letech v protektorátu vycházela a byla čtena.

Neštěstí v podobě konce první republiky?

Každodenní praxe protektorátu směřovala proti tradiční české národní, politické a kulturní sebeidentifikaci a proti demokratizačním principům, které od 60. let 19. století spoluurčovaly politickou kulturu habsburského mocnářství.

Čtěte také

Byla první republika jen Masarykova a Benešova? Na Antonína Švehlu se mělo zapomenout

Tedy proti společenské samosprávě opírající se o soupeření politických stran, proti právu na spolkový a kulturní život nebo proti občanským svobodám.

Prvorepublikový respekt k názorovému pluralismu byl za protektorátu totiž oficiálně prezentován jako „chyba, kterou však můžeme pod patronátem Říše překonat, a tak se podílet na jejím velkém civilizačním úkolu“.

Vědomí neuspokojivé přítomnosti národa, které stojí na existenční křižovatce, bylo prvkem prostupujícím celým spektrem české společnosti.

Čtěte také

Druhá republika měla být z naší historie raději vymazána, míní historik

To ovšem neznamenalo, že by se jednotlivé části společnosti, kulturní veřejnosti a literární komunity nelišily v názoru na to, jaká byla primární příčina nastalé situace: co a jak je nutné bránit a jaké by mělo být další národní směřování.

Hledání odpovědí na tyto otázky totiž českou společnost značně vnitřně diferencovalo, a to přinejmenším do tří skupin.

Klíčová – středová – část české komunity se identifikovala s „masarykovskou“ republikou a s jejím politickým a kulturním liberalismem. Přestože vnímala potíže, které ve 30. letech souvisely s celosvětovou hospodářskou a politickou krizí, konec první republiky považovala za neštěstí, které se – snad – někdy podaří překonat a vrátit se k výchozímu stavu.

Víc najdete v audiozáznamu pořadu Ex libris, připravil Libor Dvořák.