Režisér Vodníka Viktor Tauš: Televizní detektivka umožňuje rozvíjet myšlení v obrazech

14. duben 2019

Krimi je podle Viktora Tauše žánr, ve kterém se dají publiku přibližovat současné společenské problémy.

Minisérie České televize Vodník, která se uzavřela v neděli 14. 4., má podobně jako předchozí Modré stíny, výraznou vizuální i celkovou režijní koncepci. „Ta detektivka mě zas tak nezajímala,“ směje se Viktor Tauš ve studiu Vltavy. „Erben v tom hraje okrajovou roli, mě fascinovala možnost zabývat se rodinou, důsledky potlačené paměti jednotlivých postav i celé společnosti.“ Vodník je už čtvrtou minisérií cyklu s detektivy od Nejsvětější trojice podle detektivek spisovatele Michala Sýkory. Klára Melíšková v roli majorky Výrové tentokrát pátrá na vlastní pěst po skutečném vrahovi kojence. Před třiceti lety přitom policisté přiřkli vinu matce dítěte.

Vyrvat minulost z přítomnosti

„Celá ta série o detektivech od Nejsvětější trojice je zajímavá tím, že každá z knížek Michala Sýkory vypráví v jiném žánru. Je to jako staré rytířské příběhy. Pokaždé se vydáváte do jiné země, potkáváte jiná monstra a dostáváte jiná vyprávění,“ říká Tauš.

Původně měl na cyklu detektivek pracovat kromě jeho a Jana Hřebejka ještě Jan Prušinovský. „K tomu nakonec nedošlo a my se ocitli v nezáviděníhodné situaci, kdy jsme museli ve dvou odvyprávět 5 příběhů pokaždé jinak. Honza umí dělat komediálnější věci a mě producent Michal Reitler nazval jezdcem na apokalypse,“ směje se Tauš. „Takže pro mě scenárista Petr Jarchovský zvolil tyhle 2 příběhy, Modré stíny a Vodníka.“

Modré stíny svou výraznou vizualitou vzbudily velkou debatu mezi filmovými publicisty a teoretiky i mezi veřejností. Některým připadaly příliš experimentální, pro jiné byly díky promyšlenému konceptu velmi zajímavé. Při vyprávění Vodníka, balady o lidech, kteří potlačili paměť a hledají kontakt s vlastními kořeny, bylo pro režiséra nejdůležitější stvořit svět, kde se příběh odehrává.

„Vycházím vždy z toho, jakým způsobem vámi stvořený svět odráží vnitřní život postav. Pro nás byla jedním z principů přítomnost a minulost. Ze sociologického a historického hlediska minulost nebyla v tomto příběhu o nic zdravější čas, než je teď, ale z pohledu postav tří malých dívek to bylo takové poslední léto. Voňavý, krásný ráj, v jehož srdci stojí vrba. Přítomnost potom zpodobňuji jako takovou emocionální poušť, zemi bez kořenů, protože v mém vnímání to potlačení paměti znamená odtržení od nich. Vrba je pryč, je z ní zahradní stůl. Za stodolou je zahrada brutálně předělená dálnici. Je vidět, že se k tomu prostoru chováme, jako by neměl svoji paměť.“

Svět narcisů a rudé krve

Principů, podle kterých Tauš se svým týmem postupoval, bylo více. „Pracovali jsme například s prostorovým klíčem. Třeba stodola pro nás byla bránou do světa monster a pohádky, zatímco všechno před ní patří do reality. V příběhu se všichni zabývají jen možností, že zlo přišlo z reality, a do světa pohádky se nikdo nedívá, nikoho to nenapadne.“ Svět majorky Výrové je v Taušově podání místem, kde má policie novou budovu, auta, i segwaye, ale její primární úkol je nedělat, co se jí neřekne. 

Viktor Tauš

„Je to svět, kde máte k dispozici úplně všechno, ale žít v něm může jenom narcis. Proto se Výrová vydává pátrat na vlastní pěst, protože nikdo jiný nemá zájem, aby se cokoliv řešilo.“ Z konceptu vychází celá řada detailů, které Tauš v rozhovoru popisuje a kterých si diváci mohou ve třech epizodách Vodníka všimnout. „Protože ve veřejnoprávní televizi nemůžete ukázat krev, tak jsem se rozhodl, že teda tam nebude krev, ale červené bude úplně všechno,“ směje se.

Televize jako ideální platforma

Podle Tauše je televize skvělou možností, jak v divácích rozvíjet myšlení v obrazech, ne jen ve slovech. „My s tím pracujeme až tak, že kočárek je do okamžiku vraždy oranžový a po vraždě už je červený, to jsou věci, které kdybych někomu řekl předtím, než jsem to šel dělat, tak si řekne, že jsem se zbláznil a nedovolí mi to udělat. Ale když to uděláte správně, tak tyhle věci působí podvědomě a diváci si je ani neuvědomí. Mám to štěstí, že  na Vodníka se dívá každý týden přes milion lidí. To je fantastický a svědčí to o tom, že diváci něco takového chtějí a že je většinou podceňujeme.“

Když máte Krobota, vaším úkolem je jen točit.

Poslechněte si celé ArtCafé, ve kterém je řeč i o vedení herců nebo o tom, zda bylo po Modrých stínech těžké v České televizi prosadit další neobvyklou detektivku. Uslyšíte také hudební výběr Jonáše Kucharského a můžete si poslechnout rozhovor s hudebním producentem a aktivistou Russelem E. L. Butlerem, který ve čtvrtek 11. 4. zahrál v pražském Punktu, a rovněž se dozvíte něco o výstavě Lizzie Fitch a Ryana Trecartina v Miláně.

autor: Táňa Zabloudilová
Spustit audio

Související