Telekomunikační zákon a Konvergence I.

digitalizace a zákony

Po více než roce příprav, po připomínkovém řízení a úpravách, po projednání v Legislativní radě vlády byl mezi prvními body jednání nové vlády předložen návrh Zákona o elektronických komunikacích (dále jen ZEK). Nová vláda si vzala týden na jeho prostudování do dalšího zasedání 1. září. I přes potřebnost aplikace příslušných Evropských směrnic do našeho právního rámce existuje však k samotnému zákonu stále řada připomínek.

Návrh Ministerstva informatiky (MI) vznikal v podmínkách bývalé vlády a v době krátce po vzniku tehdy zcela nového ministerstva. Návrh kromě změny telekomunikačního zákona č.151/00 Sb. okrajově, ovšem z hlediska dopadu zásadně mění i jiné zákony. Především Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání č.231/01 Sb.

V principu návrh MI reaguje na oddělení regulace obsahu a regulace přístupu tak, jak je tomu v ostatních evropských zemích. Návrh je ale v této části podle mého názoru velmi zjednodušený a nedokončený. Řeší-li se aplikace nových technologií a nových způsobů vysílání televizních a rozhlasových programů, mělo by se k návrhu na změny přistoupit koncepčně a komplexně. Dílčí novelou se v rámci vzniku nového zákona mění mediální zákon, který Špidlova vláda plánovala během letošního roku vytvořit zcela nově (termín byl pro Ministerstvo kultury po posunu stanoven do 3. čtvrtletí 2004). Při tak velkém zpoždění, které návrh ZEK nabral, se jeho projednávání posunulo už do doby, kdy už jsou známy další skutečnosti a informace o parametrech a možnostech digitálního vysílání u nás.

Již dříve jsem litoval absence širší koncepční diskuze nad systémem regulace médií v podmínkách konvergence médií a telekomunikací. Zákon napsaný již v téměř definitivní podobě tyto koncepční úvahy předbíhá. Současné spory respektive nejasnosti mezi regulačními orgány jsou jen dalším podnětem pro reálné úvahy nad možností konvergence regulačních úřadů. Návrh ZEKu mění také fungování ČTÚ, když zavádí zcela nový způsob vrcholového řízení ČTÚ - prostřednictvím 5členné Rady ČTÚ. Mimochodem i v těchto částech je ZEK poměrně nedokonalý, počínaje požadavky na nové členy Rady (může se jimi zjednodušeně stát každý vysokoškolák) přes nejasnosti při vzniku této Rady až po její postupné doplňování.

Návrh se v obecné poloze přiklání k dominanci techniky a technických rozhodnutí, která budou na příště jednoznačně determinovat možnosti pro obsah vysílání. RRTV se tak tímto návrhem dostává do celkem pasivní role, právě nyní v době relativně revolučních změn z hlediska kvalitativního a kapacitního rozsahu vysílání. Návrh zákona vkládá navíc do kompetencí nezávislého ČTÚ velmi rozsáhlé pravomoci, které budou mít zásadní vliv na mediální oblast v ČR. Kritizována je i možnost ČTÚ svým rozhodováním určovat tzv. veřejný zájem.

Je vytvářena možnost vzniku rizik, na která se občas v diskuzích upozorňuje. Jedním z nich je i názor, který varuje před možností ovládnutí posíleného regulačního orgánu aktuálně vládnoucími politickými stranami a jeho zpolitizováním (vedení ČTÚ jmenuje vláda na návrh MI). O tom, že tyto tendence a pokušení u nás v praxi již existují, není třeba dále podrobně psát.

O dalších problémech, které návrh ZEKu přináší, se dostatečně diskutuje na specializovaných webech. Známé jsou i výhrady jiných vládních resortů, které kritizují fakt, že jejich ryze odborné připomínky z průběhu letošního projednávání nebyly do výsledné verze nijak zapracovány. K nedořešeným a možná trochu podceněným otázkám se řadí i nedostatečně vyjasněný vztah k dosavadním normám, k závazkům z nich vzniklých a k již vydaným správním rozhodnutím, které při účinnosti tohoto návrhu zákona můžou ještě znamenat značné komplikace.

Přechod na digitální vysílání rozhodně není ani v našich podmínkách jednoduchou záležitostí. Nová vláda schválila ve svém programovém prohlášení jako prioritu vytvoření Národní strategie přechodu na digitální vysílání stejně jako přijetí nového telekomunikačního zákona. Čili zpřesnění aktualizované Koncepce digitalizace do kompaktnějšího a perspektivnějšího dokumentu spolu s jakýmsi provozním řádem pro práci regulátorů a provozovatelů. K tomu ovšem chybí stanovení pořadí nebo případně souběhu prací nad oběma dokumenty.

Hovoříme-li o legislativě, nesmíme zapomenout na postavení médií veřejné služby. Tento pojem je opět obecně formulován ve vládním programu. Ve sněmovně zatím leží v průběhu projednávání vrácený návrh nového Zákona o České televizi, včetně úprav ve prospěch digitálního vysílání. Pracovní skupina parlamentní mediální komise pro posouzení sloučení veřejnoprávních médií oslaví pomalu rok od svého vzniku, ovšem provázený její absolutní nečinností. Do toho se v první zářijový den rozhodne vláda novelou zákona navýšit koncesionářské poplatky a návrh pak zcela jistě přejde k parlamentnímu projednání a schválení.

Z hlediska perspektivy a postavení RRTV již v loňském roce zazněla řada návrhů na řešení od řady vládních politiků. Neurčité návrhy předsedy vlády Vladimíra Špidly nebo ministra kultury Pavla Dostála na vznik nového správního orgánu jsou známy. Také ministr Mlynář, který je v nové vládě opět ministrem informatiky, hovořil několikrát o plánech na budoucí uspořádání regulačních institucí. Například v dubnu 2003 na BBC uvedl, že o možnosti sloučení regulátorů uvažoval už mnohem dříve jako opoziční poslanec. Tento postup označil jako správný koncept, ovšem v ministrově vládní funkci a v praxi se věc zatím dále neposunula. O dočasnosti v postavení současného modelu RRTV hovořil i Milan Jakobec na stejné rozhlasové stanici ještě před svým zvolením.

Současný legislativní návrh Zákona o elektronických komunikací v řadě případů opět spoléhá na koordinaci a spolupráci obou regulátorů. Přitom i současné normy, z hlediska digitálního vysílání velmi stručné, předpokládají v řadě ustanovení dohodu obou institucí. Praxe je ve skutečnosti jiná, byť zcela jistě vedena dobrým úmyslem věc digitalizace nebrzdit. Ze zahraničí je známo, že od přijetí komplexnější legislativy, zahrnující nové formy vysílání, je potřeba doby okolo dvou let pro zahájení pilotních projektů a záhy na to na spuštění plnohodnotných projektů. U nás se mimochodem krok pilotních projektů stále nějak vypouští.

V rámci koncepčního a systémového přístupu a v procesu postupující digitalizace tedy nezbývá, než se myšlenkou konvergence regulátorů seriózně zabývat a veškeré úvahy o mediální problematice spojit do koordinované diskuze a kvalitní legislativní přípravy. V zahraničí tento proces proběhl, byť s rozdílnými vstupy a výsledky. Ve Velké Británii již OFCOM jako konvergovaný regulátor naplno funguje, podobně jako je tomu například v Itálii, USA, Kanadě a Japonsku. Jeden regulační orgán funguje i ve Finsku, Slovinsku či ve Španělsku.