Deset let v éteru: Jazzové rádio slaví významné výročí

Vysíláním stanice Český rozhlas Jazz provází od samých počátků, ovšem není jen moderátorem, ale je zodpovědný i za celkovou hudební dramaturgii. Jak říká, tradice monotematického jazzového rádia u nás před deseti lety chyběla, proto bylo nutné se inspirovat v zahraničí.

Od vzniku stanice právě uplynulo deset let. Jak vzpomínáte na její začátky?

Hlavně to byla euforie po více než dvou letech příprav playlistu, který jsme stavěli prakticky od nuly. V té době jsem řešil strašně moc technických otázek souvisejících se selektorem a DAB vysíláním, které jsem se učil hodně za pochodu. Širší publikum v té chvíli spuštění asi nebylo moc dobře naladěno na jazz, protože mělo dojem, že jsme jim sebrali Leonardo a Česko. Z počátku jsme několik měsíců vysílali na sdíleném kanálu s ČRo Plus, což byl trochu zvláštní model, kdy jsme vysílali v DAB od půlnoci do čtyř odpoledne a pak se přeplo právě na Plus. Ale řekl bych, že pro jazzové příznivce to byl historický moment, takto vyhraněný kanál nikdy předtím neměli.

Petr Vidomus při natáčení dokumentu s Laco Deczim|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Stanice je to hodně „všežravá“, jak styly jazzu, tak geografickým vymezením. Hodně jste v ní prosazoval evropskou scénu, je to tak?

Je to tak, dostala do vínku možná o trochu evropštější zaměření, než řada jiných jazzových rádií ve světě. Fascinuje mě, jak třeba Francie nebo Skandinávie obohacují globální jazzovou scénu a snažil jsem se to ve vysílání reflektovat. Ze začátku v rozhlase zaznívaly hlasy, že jazz je přece Louis Armstrong a Ella Fitzgerald. To k tomu samozřejmě patří, ale evropská stanice by měla reflektovat region, ze kterého vzešla. Na ten mix evropského a amerického jazzu máme mimochodem i velmi dobrou odezvu od zahraničních posluchačů, kteří nás ladí přes DAB nebo internet; ten playlist je pro ně takový svěží, jiný.

Rádio vznikalo na zelené louce, ve středoevropském prostoru nebylo moc se o co opřít. Měl jste nějaké vzory?

Tehdy to bylo hlavně francouzské rádio TSF Jazz, což je paradoxně komerční stanice, ale myslím s velmi dobrým a vyváženým playlistem. Inspirativní pro mě ale byly i rádia v Dánsku a v Polsku. Ono vůbec postavit celodenní vysílání jen na jazzu byl oříšek. Je to kvantum hudby, ve které si musíte určit nějaké priority, vymezit si nějaké žánrové bloky v závislosti na denní době, zvyklostech apod. Obecně otázka, co do playlistu patří a co už ne je poměrně delikátní: jsem celkem nerad v roli jakéhosi arbitra vkusu a myslím, že po těch letech jsem spíš žánrově otevřenější než ze začátku.

Co vlastně víme o posluchačích jazzového rádia?

Z průzkumů máme docela dobrou představu, což je taky trochu novum, protože dřív se výzkumy zaměřené přímo na příznivce jazzu moc nedělaly. Jde o vzdělanější lidi, většinou středního věku, především z velkých měst, kteří denně sledují širší spektrum témat, zajímají se o kulturu i politiku. Jazzové publikum je dost maskulinní, což je dáno historicky a patrně i určitými stereotypy s jazzem spojovanými: je to určitě škoda a doufám, že se nám to aspoň trochu daří měnit. Ve výzkumech často zaznívá, že naše rádio je pro posluchače taková kotva v celodenním shonu: ví, co od nás mají očekávat a dobře se jim při poslechu relaxuje. Vícekrát mě překvapilo, že opakovaně zmiňují, že od nás nechtějí velké změny: ne že by byli tak žánrově konzervativní, ale vyhovuje jim model celodenního hudebního proudu prakticky bez reklam. Poslouchají nás často kulisově delší dobu, ale nevnímám to pejorativně.

Řekla bych, že pro mnoho jazzových fanoušků může být vaše práce dramaturga a moderátora „dream job“. Málokdo se může zabývat jazzem po celý den. Vybavíte si některé největší zážitky?

Někdy je to spíš hromada papírování, ale pravda je, že jazzu si užiju do sytosti (smích). Zážitkem je už setkávání s jazzovými legendami a naslouchání jejím příběhům. Unikátnost okamžiku si mnohdy uvědomíte až později; dělali jsme třeba rozhovory s Lubomírem Dorůžkou, Karlem Růžičkou, Janem Konopáskem a mnohými dalšími, kteří už nejsou mezi námi. Ale velký zážitek bylo samozřejmě historické focení 101 jazzmanů na zahradě karlínského rozhlasu v roce 2019. Nic podobného předtím nevzniklo a hlavně v době covidových restrikcí bylo velmi příjemné vzpomínat na takové setkání.

Jako dramaturg musíte být doslova zavalen hudbou, je to tak?

Je pravda, že té muziky chodí do rozhlasu docela dost. Obecně přístup k hudbě se za těch posledních deset let dost změnil. Jsou toho kvanta, ale mám pocit, že o to těžší je někdy najít něco originálního, a pak to navíc umět přiblížit posluchačům. Navíc když den má jen 24 hodin (smích). Ale nestěžuju si, rád objevuju novou hudbu a pořád je to napínavé.

fotograf Khalil Baalbaki a Petr Vidomus|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Chystáte na letošek nějaké zajímavé projekty?

Nejvíce teď pracujeme na koncertním programu 100 let jazzu/100 let rozhlasu, který bude mít premiéru na Mladí ladí jazz 30. dubna. Jsem moc rád, že pro tuto příležitost napsal Tomáš Sýkora zcela novou skladbu pro bigband, která je takovou reminiscencí jazzové historie, ale zároveň se dívá do budoucna. Zajímavé je ale i propojení s producentem Aid Kidem, který v druhé části programu provede jakýsi live remix. Dále chystáme třeba koncerty v rozhlasové kavárně a jubilejní 10. ročník ČRo Jazz Festu v klubu Jazz Dock. Ve vysílání připravujeme třeba speciální blok „Den s…“ – vysíláním stanice by v něm měly provázet po celý den vybrané jazzové osobnosti.

Když se podíváme mnohem dále, kde byste rád viděl stanici za deset let?

Rád bych, aby to byla sebevědomá stanice, která bude nastolovat témata v hudební oblasti a dokáže přilákat posluchače i mimo skalní jazzové jádro. Řekl bych, že v takto delším horizontu se promění poměr posluchačů, kteří nás poslouchají lineárně v živém proudu a těch, kteří si „vyzobávají“ konkrétní podcasty na webu. Technologické změny si netroufám odhadovat, ale myslím, že i za deset let bude mít smysl poslouchat rádio, v němž existuje dramaturg a jistý kurátorský pohled. Naopak bych řekl, že analýza a hlubší autorský vklad bude důležitější než dnes.

Přežije tyhle změny jazz?

O osud jazzu bych se nebál. Na téhle hudbě je úžasné, jak je flexibilní, neustále se adaptuje na nové podmínky a je v ní silný akcent na originalitu. Některé cesty nám zpětně mohou připadat jako slepé uličky, ale ta cesta samotná je někdy největší dobrodružství.