Jezuita František Lízna přijal ze solidarity romskou národnost
Romové žijící v České republice se (při sčítání lidu) často hlásí raději k české národnosti. Představte si ale opak: že byste se (ze solidarity k Romům) přihlásili k jejich národnosti. Existuje člověk, který to udělal, a to zcela záměrně. Signatář Charty 77, za komunismu čtyřnásobný vězeň a posléze kaplan ve věznici Mírov, páter František Lízna. Bez nadsázky se dá říct, že Romům zasvětil svůj život. To, jak se k práci s nimi vlastně dostal, je pozoruhodný příběh.
"Já jsem jako voják v Michalovcích na závěr vojenské prezenční služby sloužil ve vojenském statku u prasat, který byl na takové pustině - jmenovalo se to Bílá Hora nad Michalovcemi. A moji nejbližší přátelé, kteří u statku byli, pocházeli z romské osady. A já jsem se s těmi lidmi sblížil už tam. Na statek mě poslali, protože to byla taková trestná rota, já jsem totiž byl na vojně označen za zvlášť politicky nebezpečného, bylo to červeně napsáno ve spisech. Ale než mě na tu farmu poslali, dali mi poprvé do ruky zbraň - se slepými náboji, abych v případě, že by přišli do blízkosti statku Romové, střílel do vzduchu, abych je zastrašil. Ale já jsem to vůbec nerealizoval tak, jak si to oni přáli, protože mně se Romové velice líbili a celou dobu jsem s nimi byl v kontaktu a chodil jsem na návštěvy do romské osady. A tak jsem k Romům přilnul už na tom východním Slovensku, a to byly roky 1962 - 1964, kdy jsem tam byl na vojně."
Pak se páter František Lízna s Romy setkával i v jiných situacích:
"Když mě zavřeli, tak mě dávali často po práci do izolace na cely a usoudili, že bude nejlépe, když mě zavřou mezi Romy, protože je nemůžu politicky ovlivňovat. Řekli si, že je zbytečné, abych vykládal něco Romům. A tak jsem k nim přilnul, protože oni jsou ve vězení také pokládáni za něco, co je obtížné a jsou vždy na posledním stupínku lidského hodnocení a já tuto situaci přijímám jako dar."
Co se Vám jako knězi na Romech líbí?
"To, co u Romů oceňuji, je, že oni, ačkoliv nejsou nábožensky vzděláni, mají smysl pro tajemno a pro Boha jako takového. Mám tu zkušenost, že žádný Rom není nepřátelský vůči Bohu jako takovému nebo vůči církvi. Například ve vězení, když jsem byl svými spoluvězni napadán vulgárními slovy, tak Romové ve většině tvořili výjimku a chovali se ke mně uctivě jako ke knězi. Říkali mi rašaj, což znamená romsky kněz, a dokonce mě ochraňovali před fyzickými útoky. A to je právě něco, co nebylo zapřičiněno tím, že já bych se k nim přátelsky choval, ale tím, že oni ke knězi cítí zvláštní úctu. Také není prakticky žádná romská rodina, která by nechtěla pokřtít své dítě. A já si říkám: v době, kdy církev ztrácí kredit, existuje řada lidí, kteří by si v žádném případě nenechali pokřtít dítě. Romové dítě vždy chtějí pokřtít a já se ptám: je tato touha pokřtít dítě od ďábla, nebo od Boha?"
