Konec maďarské veřejnoprávnosti?
Tak jako většina rozhlasových stanic světa vznikl i Maďarský rozhlas (Magyar Rádió) ve 20. letech minulého století.
Konkrétně v roce 1925, což ve svém vysílání občas hrdě připomíná vlajková loď dnešní veřejnoprávní instituce, MR1 - Kossuth Rádió, zaměřená na zpravodajství včetně rozhovorů, diskusí a reportáží.
Vlastenectví prolíná také do názvů dalších dvou celoplošných stanic: „dvojka“ neboli Petőfi Rádió se hudbou i svižným slovem zaměřuje masově na mladé, zatímco „trojku“, Bartók Rádió, s důrazem na vážnou hudbu a kulturní publicistiku poslouchá prý jen elita, takže se opakovaně vrací požadavek na její zrušení pro neúměrné náklady.
Všeobecné úctě se naopak těší velké orchestrální studio 6, symbolicky pojmenované po nositeli Nobelovy ceny za vědu v oboru zvukové akustiky, Georgu von Békésym.
To vše ale není tím hlavním důvodem, proč o Maďarském rozhlase podávám zprávu právě nyní.
Ve zdejší politické vřavě před Vánoci 2010 totiž zaniklo opatření, které 21. prosince odhlasoval poměrem hlasů 256 ku 87 maďarský parlament, v němž má Orbánův pravicový Fidesz dvoutřetinovou většinu.
Nový mediální zákon ustanovuje vznik Národního úřadu pro sdělovací prostředky a tisk, jehož moc nad mluveným i psaným slovem se vymyká demokracii a popírá jak závazky, plynoucí z členství země v mezinárodním společenství, tak maďarskou ústavu. Jakmile se úřadu, většinově obsazenému příslušníky či sympatizanty vládní strany, cokoli znelíbí, může žádat nápravu, například okamžitý prostor pro reakci politiků ve vysílání či na stránkách tiskovin, anebo je oprávněn média rovnou tvrdě pokutovat.
A co je nejzajímavější: zatímco rozhlasu či televizi má úřad právo za údajný prohřešek „napařit“ až zničujících osmnáct milionů korun, noviny budou potrestány desetkrát a internet dokonce pětadvacetkrát méně. Jelikož pátrací žurnalistiku, komentáře či analýzy v privátních médiích z povahy věci nenajdeme, je zřejmé, proti komu je zákon především namířen: ano, maďarské veřejnoprávnosti zvoní hrana...
Zvláštní je, že na seznamu těch, kdo proti zákonu zvedli hlas, najdeme sice širokou škálu osobností či institucí (namátkou maďarské Zelené, kteří si při hlasování v parlamentu přelepili ústa páskou, anebo světová sdružení vydavatelů tisku), nikoli však Evropskou vysílací unii, jejímž je Maďarský rozhlas od ledna 1993 členem. Možná se ozve později, ale neplatí i zde, že kdo rychle dává, dvakrát dává?
Komentář vyšel v Týdeníku Rozhlas č. 3/2011