Michal Krsek: Divák nesmí u televizoru dlouho vybírat, umělá inteligence ještě má co zlepšovat

Dává podle vašeho názoru smysl spojení televizního světa s rádiem, i když samozřejmě hybridní vysílání není úplně klasická televizní distribuce?

Já bych to nezužoval jenom na televizi a rádio, ale obecně dává smysl, když vyrábíte nějaký obsah, nabídnout ho vašim divákům, uživatelům, posluchačům jakýmkoliv kanálem, který je k dispozici. Je jedno, jestli pomocí videa, internetu, čímž myslím webové stránky, nebo audio – rádio jako takové, a je potřeba nechat na uživatelích, aby si rozhodli, jakým způsobem chtějí obsah konzumovat. V tom to smysl dává. Dnes je to pořád ve stádiu, kdy zkoumáme, co je pro uživatele zajímavé, jakým způsobem by chtěli obsah konzumovat, v jakém prostředí. Nikdo neví, jak bude konzumace médií vypadat za deset let.

Zkoumáme, tzn. vysílatelé, nebo samotní poskytovatelé platforem?

Všichni. Celý trh dnes ví, že lineární vysílání jako takové není jediný způsob vysílání, jsou tady nějaké video on demand věci nebo audio on demand, je tady internet a dochází ke změně konzumace u diváků, například spousta lidí konzumuje média v mobilech, tabletech a podobných zařízeních, kdy jsou v pohybu, nicméně je otázkou, jakým způsobem konzumují média doma, jestli pustí televizi a případně co budou na televizi dělat. A každý, kdo v médiích chce za deset let hrát nějakou signifikantní roli, tak se musí daným problémem zabývat, protože výroba médií je o dost dražší než vlastní distribuce. Musíte být tedy schopní pracovat s možnostmi, jakým způsobem potom nabídnete divákům obsah, který jste draze vyrobili tak, aby ho co nejvíc lidí použilo.

Vizuální rádio O2TV se rozšířilo o Radio Wave|foto: Lukáš Polák

Nemyslím teď pouze Český rozhlas, ale třeba jakoukoliv rozhlasovou stanici – jak by pro ni mohla být technologie HbbTV přínosná?

Dvěma způsoby. První způsob je, že do televizních přijímačů nebo obecně do čehokoliv, co přijímá lineární stream, dokážete jednak vnést prvky nelinearity, ať už běžnou konzumací audio on demand příspěvků – audioknihy a podobné věci, ale samozřejmě i vlastní odložení vysílání. Když přijdete domů a chcete poslouchat fotbalový přenos nebo hokejový přenos od začátku, stejně jako v televizi v případě, že máte k dispozici HbbTV, si ho dokážete posunout a poslouchat ho přes IP skrze HbbTV. Druhá věc je, že HbbTV vám vnáší do vysílání jakési prvky internetu a vy můžete divákům nabídnout další doplňující informace – ne video, případně, jak tam hráči pobíhají po hřišti a kopou do míče, ale když vysíláte dvě hodiny fotbalový zápas, tak lidem můžete nabídnout soupisky, můžete jim nabídnout, kdo kdy dal jaký gól a spoustu dalších užitečných informací, třeba i jak se hraje na jiných stadionech. Takže HbbTV umožňuje skutečně obohatit obsah, aniž byste musel nabízet video. Důvod, proč nedávat video je, že když vaříte nebo sekáte dříví, tak často nemáte čas sledovat setrvale, co se děje na hřišti, ale zároveň chcete být v obraze. Rozhlasový komentář je lepší, protože popisuje, co se tam děje, zatímco u televize musíte koukat, abyste viděl, že někdo běží na bránu, protože komentátoři jenom říkají, že míč má Jarda, ale ne, kde je a kam s ním běží.

Takže v případě Českého rozhlasu by to mohlo být například zpravodajství z portálu iROZHLAS, které by bylo obohaceno nějakými doplňujícími informacemi souvisejícími s informacemi předkládanými ve vysílání.

Přesně tak. Zpravodajství je jedna naprosto klasická metoda, jak lidem dodat víc informací. Můžete informace vizualizovat. V případě, že děláte dopravní zpravodajství, tak tam můžete dát třeba obrázek z nějaké kamery, můžete tam dát z Google Maps záběr z konkrétní křižovatky, kde třeba je nějaký problém. Další možnost je, že třeba u hudebního kanálu budete lidem dávat informace, z jakého alba je konkrétní písnička, že vyšlo nové album. Ne ani tak Český rozhlas, ale určitě komerční rádia tam budou schopná dát nějaké bulvární drby, a co je důležité, vy všechny tyhle informace už někde máte. Máte je ve vašem redakčním systému, na portále, od informací vydavatelů a celkem jednoduše je dokážete zobrazit, máte-li nějaký šikovný systém, který vám umožní do vysílání vložit obrazovou složku.

Vizuální rádio na modelu Českého rozhlasu Radiožurnálu.|foto: Český rozhlas

I když to trvalo delší dobu, tak v podstatě i v případě řady českých vysílatelů se HbbTV technologie nějakým způsobem udomácněla, začali ji využívat. Přijde mi ale, že už řadu let v případě českých vysílatelů HbbTV stagnuje. Je to jenom můj pocit, nebo má technologie nějaký vývoj a čeští vysílatelé ji jenom nevyužívají?

Ono se rádio úplně nevyvíjí dramaticky technologicky.

Teď nemyslím rádio, ale obecně i televizi.

My tady máme takový specifický problém, který se jmenuje „český stát“ a jeho způsob rozdělování frekvenčního spektra a věci, které s ním souvisejí. Dá se říct, že stát místo aby rozvoj HbbTV podporoval, tak jej spíš brzdí. Má pro takové jednání nějaké svoje důvody, jeden z nich je, že nechce, aby diváci, uživatelé, museli překotně upgradovat svá zařízení, která mají doma.

Můžete být konkrétnější, jakým způsobem stát rozvoj HbbTV brzdí?

Brzdí jej tak, že obvykle uvolní spektrum pozdě a nechává příliš dlouhé překryvné doby, což je pro vysílatele extrémně finančně náročné a oni už nemají moc peněz na další inovaci, takže inovace jde jenom tam, kam ji tlačí trh.

Takže to je nepřímý dopad?

Přesně tak. Pochopitelně, když stát řekne všem, že DVB-T bude do roku 2021, tak Češi, kteří jsou známí tím, že většina z nich řeší věci na poslední chvíli, bude řešit upgrade technologie v okamžiku, kdy přestane přijímat konkrétní televizní kanál, což je samozřejmě problém, protože třeba konkrétně hybridní vysílání potřebuje mít podporu v televizi. V okamžiku, kdy ji nemáte, tak dochází k problému. Stejně tak konkrétně u hybridního vysílání narážíme také na fakt, že český internet ještě není úplně připravený na distribuci velkého množství videa do televizí. Samozřejmě na mobilech a tabletech není ještě tolik uživatelů a jsou zde přenášeny poměrně krátké klipy, ale prakticky při každé velké události se dostává český internet na hranu svých možností v množství obsahu, které je schopen divákům nabídnout.

Žena píše zprávu na telefonu při svíčkách|foto: Profimedia

Dá se současná situace nějak řešit nebo bude řešitelná v horizontu několika let?

Částečně se vyřeší díky ukončení DVB-T a lidé budou muset upgradovat, samozřejmě u hybridního vysílání bude taky důležité, jestli vysílatelé nabídnou nějaký konkrétní obsah, který bude zajímavý. Například Česká televize a její iVysílání je super počin, na druhou stranu jsou třeba komerční televize, které tvrdí, že je pro ně největším hitem hybridního vysílání nabídka letáků z nejmenovaného obchodního řetězce. Pro mě je to dost šokující, ale jestli jim to funguje, proč ne? Hodnota takového obsahu však není příliš vysoká. Další otázkou je, jak se s hybridním vysíláním vypořádají IPTV a OTT operátoři, protože oni dělají totéž, jenom z druhé strany. Oni jedou přes internet a v něm nabízí lineární kanály. HbbTV je vlastně obrácená cesta, kdy do lineárních kanálů nějakým způsobem ukotvíte internetový signál. Dá se těžko předvídat, jak celý proces dopadne, ale určitě bude vyžadovat změnu postoje spousty hráčů na trhu a je fajn, že i když veřejnoprávní média nejsou úplně světovou špičkou ve vysílání, tak minimálně na evropské úrovni jsou opravdu hodně pokroková. Komerční média jenom vyčkávají, kolik lidí se na ně začne koukat a podle zjištěných výsledků budou HbbTV implementovat.

A potom, jak jste naznačil, i když jste to neřekl úplně naplno, bude záležet také na výstavbě vysokorychlostních sítí, které můžou propustit velký objem videa.

Přesně tak.

Pokud se vrátíme k rozhlasu, nejen k tomu našemu, ale k rádiu obecně, distribuci audio obsahu přes internet, Jakým směrem se v současné době vyvíjí? Jedná se o klasické streamování, podcasty nebo případně o nějakou další novinku?

Na úrovni praktičnosti je to dnes snaha o nalezení nějakého vyváženého mixu mezi on-demand obsahem a živým obsahem. Je jedno, zdali jde o podcasty, audioknihy, nebo něco jiného. Není jenom otázkou audia, ale i videa, nalezení takového modelu, který bude pro uživatele přínosný. Lidé jsou od přírody líní a jeden z důvodů, proč je lineární vysílání pořád nejvíc konzumovaným médiem je, že přijdou domů a pustí si něco. Google sice říká, že život je hledání, dokonce o tom měl nějaké reklamy, ale život není hledání. Já přijdu domů a jsem vyřízený a potřebuju si něco pustit, tak si pustím telku. Moje dítě přijde domů, nepustí si telku, pustí si mobil nebo tablet, případně si pustí YouTube v televizi, ale kouká také na lineární stream.

YouTube v prostředí televizoru připojeného k internetu|foto: Lukáš Polák

Nebo případně kouká na to, co mu aplikace nabídne.

Přesně tak, a v ní je stream. Ale doporučovací enginy dnes nejsou ještě dokonalé, takže různé portály pořád lidem nabízejí takové ty dlaždice a program 1, program 2, program 3 jako favority. Pak jsou tady favoritní klipy, které jste si dal třeba k nahrání. O dlaždicích a takové nabídce to vůbec není. Vy potřebujete přijít domů a mít na rozhodnutí dvě nebo tři možnosti. Chceš vidět nejnovější zprávy? Včera jsi rozkoukal tento seriál, jsou tady nové epizody, případně je tady film. Tři, čtyři možnosti, nic jiného, žádné dlaždice s dvaceti volbami, kde ještě náhledy jsou generované a všechny jsou stejné.

Mně se často stává, že třeba přijdu k televizi, také nemám moc času, mám dvě hodiny i včetně nalezení daného titulu a teď si musím říci, jaký chci vidět žánr, a pak v daném žánru začnu hledat, na co bych se tak mohl podívat.

To je špatně, vy nechcete hledat. Věc, která je progresivnější než hledání uživatelského interface, respektive vylepšování doporučovacích enginů, je hlasové ovládání. Přijdete domů a řeknete „Hey, Siri“ a Siri se zeptá „co chcete“ a vy řeknete „pusť mi film“ a Siri bude vědět, jaký film chcete.

Bude znát tedy moje zvyky?

Ano, a myslím si, že hlasové ovládání je důležité. Také považuju za důležitou jednu dosud nedoceněnou věc, která docenění teprve přijde. Vy když přijdete domů a máte v ruce dálkové ovládání, tak dálkové ovládání neví, jestli zařízení ovládáte vy, vaše žena, vaše první dítě, druhé dítě, třetí dítě nebo nějaká návštěva, ale když na chytrý reproduktor mluvíte, tak on ví, kdo jste. Vaše zvyky můžete nosit s sebou. Když budu u známých a řeknu „pusť mi zprávy“ a v případě, že udělím právo, že mě má zařízení rozpoznat, tak ono ví, že jsem Krsek, který nekouká na Novu a kouká na Českou televizi nebo na Seznam, pustí mi zprávy, na které chci koukat, protože já jsem šéf.

Důležitou roli tam tedy sehraje nějaká umělá inteligence?

No jasně, ano. Základem je, že se systém musí naučit vaše chování. Ne vy konkrétně, ale vaše skupina lidí, vy jste někomu podobný. My jsme sice všichni konzervativní, ale občas rádi děláme nové věci nebo sledujeme nové věci a musíme být schopní dát systému vědět, že se nám něco líbí, i že se nám něco nelíbí. Jeden z problémů umělých inteligentů v televizní branži je, že vy nedokážete moc dobře říci, že se vám film nelíbí. Zatímco tlačítko like je fajn, do ovladače jej zabudujete, ale tlačítko dislike a skip tam zatím není.

Služby by neměly mít jen tlačítko like, ale také dislike (Nelíbí se mi)|foto: Fotobanka Pixabay

Ale Netflix ho má.

Protože oni na něm pracují, respektive na vývoji pracují všichni. Otázkou je, jak rychle a kdy dosáhneme kýženého stavu, kdy už bude množství vzorků chování tak velké, že bude systém fungovat.

A teď se zeptám lidsky – je dobře, že nějaký systém, umělá inteligence bude za mě rozhodovat? Nedá se taková funkce nějakým způsobem zneužít, když dnes všechny přijímače a přístroje jsou připojené k internetu?

Umělá inteligence bude v cloudu, nebude ve vaší televizi. Proces je úplně stejný jako u klasických médií. Tam místo umělé inteligence sedí někdo v programmingu, kdo vám tam dává obsah, takže se nejedná o nové nebezpečí. Nebezpečí je pořád stejné. Samozřejmě je otázka, jestli a jak dokážeme internetová média regulovat, pokud vůbec, protože co má dnes napsáno v zákonech Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, je ušité na situaci plus mínus dvacet let zpátky a zákon vůbec nereflektuje věci, jako že obsah se vám skládá podle vašich potřeb. Vůbec nereflektuje skutečnost, že vysíláte nějaké HbbTV, které je lineární, ale je po internetu. A ono nemusí být ani lineární, ono může být on-demand, a teď jak by Česká televize nebo Nova měli s daným obsahem pracovat? A tam samozřejmě může nastat problém, že vy najednou takové vysílání budete mít jako globální, budete mít nějakou OTT službu, která bude v Lucembursku nebo v Rusku nebo v Dubaji, bude používat nějakou globální infrastukturu, takže doručování do České republiky bude jednoduché a set-top box nebudete potřebovat, protože aplikaci nahrajete do televize. A co vám řekne Rada?

Napadá mě ideální příklad některých programů například z Blízkého východu, což už se řešilo několikrát. Vysílají tam nové věci včetně Netflixu a je možné je přijímat bez problémů v Evropě včetně České republiky, takže můžeme mluvit o prakticky takovém neregulovatelném světě.

On může mít nějakou úroveň regulace, ale mně pořád přijde, že když kanál popíše sama sebe a dodržuje svoji programovou skladbu a dobře to označí, tak dobře, když se někdo rozhodne, že bude vysílat nekódovaně porno 24 hodin, 7 dní v týdnu, tak samozřejmě může a žádná česká rada mu v tom bohužel, nezabrání.

Legislativa zůstala daleko za vývojem vysílacích technologií|foto: Fotobanka stock.xchng

Tak tohle je asi extrémní případ.

Nebo můžou vysílat nějací náboženští fanatici, když vezmeme danou problematiku obráceně. Takže situace je velmi komplikovaná a Rada může pomoci tak, že to nebude orgán pouze regulační a dozorový, ale že bude schopna pracovat s novými typy médií. Já tomu neříkám kreativně, ale bude schopná aspoň popsat, kde jsou problémy a kde se s nimi dá pracovat, kde se obsah dá regulovat. Dnes se RRTV řídí zákonem, který je starý, nevyhovující a vlastně znevýhodňují české hráče na globálním poli.

Ale je vůbec možné něco takového regulovat? Protože vývoj technologií je tak rychlý, že pokud naši legislativci na něj zareagují, tak už bude dávno něco nového.

Tam není účelem, abyste reguloval všechno dřív, než nová technologie vznikne, ale dřív, než zasáhne kritickou masu, což je pořád možné, protože lidé jsou líní a pomalí v adopci nových technologií, takže když Rada bude sledovat vývoj v Japonsku, v Jižní Koreji a v Silicon Valley, tak podle mého názoru i s přihlédnutím k současné rychlosti legislativního procesu bude schopná s novými technologiemi nějakým způsobem pracovat. Například mně přijde, že jeden z typických problémů je, máte-li vy vaše data, vaše profilování, tak kde mají být vaše informace uloženy, kdo s nimi nějak může pracovat? A je otázkou, jestli je má zpracovávat Úřad pro ochranu osobních údajů nebo Rada, protože se zase jedná o data, která mají vysílatelé a podle mě se zpracováváním dat nikdo moc nezabývá. Všichni si myslí, že konec regulace nebo nejvyšší úroveň regulace je GDPR, ale není.

Pokračování rozhovoru s Michalem Krskem čtěte na portálu Digitální rádio již v pondělí ráno.