Zdeněk Rybák

Datum narození: Narodil jsem se začátkem července v 8. měsíci, což bylo podle doktorů prý moc brzo. A čím jsem starší, tím víc cítím, že bych se vážně chtěl narodit později.

Životní motto: V životě se žádným pevně daným heslem neřídím, ale mezi moje oblíbená určitě patří rčení, že kde je vůle, tam je cesta (potvrzuje až devět z deseti silničářů v době sněhové kalamity).

Co dělám v rozhlase: V Českém rozhlase mám na starosti Posluchačskou linku, kde posluchačkám a posluchačům odpovídám na nejrůznější dotazy týkající se (většinou) Českého rozhlasu, třeba kde a jak najdou své oblíbené pořady, kdo zpíval „tu pěknou písničku, co zrovna hráli v rádiu“, nebo pomáhám s dohledáním informací, které zazněly ve vysílání. A při tom všem si vyslechnu tolik různých věcí, že až to jednou sepíšu, bude z toho bestseller (Rowlingová, Kingu, třeste se!)

Před rozhlasem: Vystudoval jsem šestileté rakouské gymnázium v Praze a poté jsem se odebral studovat translatologii do Vídně, takže německojazyčné prostředí je mi velmi blízké. Následně jsem pracoval v různých neziskovkách, kde jsem se obvykle podílel na zajišťování komunikace se zahraničními partnery. Nějakou dobu jsem se také živil jako překladatel převážně komerčních textů a jako lektor němčiny.

Od dětství jsem vyrůstal s rozhlasovými pořady a vzpomínám si, že největším trestem bylo, když mi v sobotu doma zatrhli poslouchat hru pro děti a mládež na tehdejší Praze. S dnešními technologiemi poslechu on demand by to trestání měli rodiče o hodně těžší. Později jsem měl občas možnost si zařečnit do rádia jako host nejrůznějších pořadů, většinou na téma „život se zrakovým postižením“, a ještě o něco později jsem se zapojil do projektu Světluška, nejčastěji v roli kavárníka v Kavárně POTMĚ. A odtud už byl jen krůček nejprve na Mezinárodní oddělení, kde jsem zaskakoval za rodičovskou dovolenou, a poté na moji nynější pozici. Moc rád bych si někdy vyzkoušel, jaké to je pravidelně promlouvat k posluchačům prostřednictvím onoho magického „cedníčku“, ale zatím si bohatě vystačím s „cedníčkem“ na telefonu.

Co mě baví: Hodně rád čtu, ocením knížku s dobrým příběhem, a jelikož si myslím, že nejlepší příběhy stejně píše život, mám nejraději ty o skutečných lidech (cestopisy, reportáže, životní příběhy atd.). Ale nepohrdnu ani dobrým románem či detektivkou (Zweig, Škvorecký, Rudiš či třeba Jaroslav Velinský nebo Karel Michal).

V životě se nebráním takřka ničemu, a i když je to možná někdy k mé vlastní škodě, každá zkušenost se prý počítá.